Dotknout se obchodního partnera levačkou nebo ji použít při jídle na pracovním obědě? V některých koutech světa to znamená pořádný trapas. Proč tomu tak je a jak společenskému faux pas předejít?
Blíží se 13. srpen, který byl vyhlášen Mezinárodním dnem leváků. Byť to může znít lehce úsměvně, ve skutečnosti je osvěta v otázce levorukých stále velmi potřebná. Zhruba dvě třetiny obyvatel této planety totiž i v 21. století stále považují levou ruku za tu nečistou, méněcennou, špinavou. Stejně tak leváci jsou ještě pořád v mnoha zemích vystaveni stigmatizaci a snahám převychovat je na dominantní používání pravačky.
Při jednání s Araby, Číňany, Indy, Barmánci i mnoha dalšími národnostmi na to musí Evropan pamatovat, aby se mimoděk nedopustil společenského přehmatu. Doslova přehmatu. I ten, kdo je s vnímáním levé ruky v dané kultuře jako špinavé srozuměn, může nějaký úkon například při jídle velmi snadno udělat „bekhendem“ prostě proto, že je na to dlouhodobě zvyklý, nebo protože je od přírody levák.
Kterou rukou píše ďábel
Nejdřív je třeba pochopit, proč levačka získala v mnoha kulturách nelichotivé přívlastky. Její vnímání jako nečisté není jen předsudkem, má i ryze praktické důvody. V arabských zemích a na indickém subkontinentu je tak vnímána mimo jiné proto, že se používá na toaletě nebo při různých úkonech, při nichž se člověk umaže.
Jakkoli může zpočátku princip „nečisté“ levé ruky působit jako předsudečný a matoucí, brzy evropský byznysmen s překvapením zjistí, že jde vlastně o velmi praktický zvyk.
V Číně, na Korejském poloostrově nebo v Japonsku hraje důležitou roli skutečnost, že tyto kultury mají sklony k jednotě a uniformitě. Individuální odchylky jednotlivce od normy – jako je třeba psaní levou – nejsou příliš vítány. V Myanmaru je pravačka nazývána doslova jako ta „pozitivní“, levačka jako ta „negativní“. V některých částech Afriky a historicky také v Evropě jsou nebo byli leváci podezřívání z čarodějnictví, spojení s nečistými silami nebo rovnou ďáblem. Ten byl na starém kontinentě na historických malbách obvykle vyobrazován jako levák. V Africe je dodnes v některých oblastech leváctví „léčeno“ fyzickými tresty nebo drilem druhé ruky.
Čína leváky skoro vymazala
Odsudek leváků má své kořeny i v přirozené lidské podezřívavosti vůči čemukoli, co se liší, co je v menšině. Geneticky se totiž v lidské populaci rodí jen 10 až 13 procent leváků. Mnoho zemí má navíc kvůli násilné převýchově nakonec ještě daleko menší podíl levorukých mezi obyvateli. Jejich extrémně nízký počet oficiálně registruje nejlidnatější země světa, Čína, kde je to podle statistiky dokonce méně než jedno procento populace. Vedle klasických stigmat, která jsou s levorukými spojena i v jiných státech, to může mít i jeden ryze praktický důvod. Psaní některých čínských znaků si prý totiž vyloženě žádá použití pravačky.
Velmi nízký počet lidí píšících rukou na straně srdce je také v Jižní Koreji, kde to je jen necelých šest procent obyvatel. Nucená převýchova genetických leváků na psaní a celkovou dominanci pravé ruky byla ostatně donedávna běžná i v Evropě a vedla k mnoha nežádoucím psychickým i fyzickým důsledkům pro potlačené leváky. Jako typické problémy těchto lidí se uvádí koktání, okusování nehtů, špatná orientace v prostoru, deprese či nejrůznější neurotické potíže.
Levárny jsou i v angličtině nebo španělštině
Stigmatizace levorukých v průběhu dějin coby znamení ďábla, zlé vůle či prolhanosti se nenápadně vetřela i do jazyka. V češtině jsou dodnes užívány výrazy, které spojují levou ruku s podfuky, podlostí nebo nešikovností, aniž by si to uživatelé jazyka už vůbec uvědomovali. Běžně tak kolují výrazy a fráze jako „levárna“, „levota“, „bylo to levý“ nebo „ten je ale levej“.
Negativní významy uvalené na leváctví lze dohledat i v různých světových jazycích. Například francouzské slovo „gauche“ – tedy levý – převzala stejně jako mnoho jiných francouzských výrazů i angličtina. V té se ale význam posunul na „společensky neohrabaný“. Dokonce i samotné anglické slovo „left“, které má původ doma na ostrovech, pochází z anglosaského výrazu „lyft“ neboli slabý.
Italské slovo „mancino“ označuje leváka, ale zároveň také podlého člověka. Španělština si svůj předsudek vymezuje negativně frází „no ser zurdo“. To znamená nebýt levákem, významově se tím ale míní něco jako nebýt ťulpasem, tedy „být chytrý“. V holandštině může zase slovo „linkshandig“ nést přesně stejný význam jako české rčení „mít obě ruce levé“.
Raději sevřít mobil nebo klíče
V mnoha asijských nebo afrických zemích je nutné mít v první řadě na paměti zákaz používání levé ruky při jídle. Evropana k tomu svádí mimo jiné to, že v zemích indického subkontinentu nebo některých arabských státech je normou jíst rukama, lépe řečeno jednou rukou. A takhle si nabrat třeba řídkou omáčku na kari promíchanou s rýží, to už je pro Evropana zvyklého na příbor pořádná výzva, dokonce i kdyby směl používat obě ruce. Aby podvědomě nezapojil do akce i tu levou, lze si vypomoct jednoduchým trikem. Prostě do levačky sevřít nějaký předmět – typicky mobil, peněženku nebo klíče od hotelového pokoje –, takže zůstává obsazena. Kdo si chce výzvu – a zároveň radost – v podobě jídla z ruky raději nechat ujít, může samozřejmě zvolit nejprozaičtější řešení, tedy zkrátka požádat obsluhu nebo hostitele o lžíci či vidličku. Stále je ale nutné pamatovat na to, že v akci by měla být při jídle toliko pravačka.
V asijském davu mizí osobní bublina
Velmi důležité je uchovat v paměti embargo na levačku při případném podání ruky nebo jiném přátelském doteku s arabskými nebo indickými obchodními partnery. Mnohé orientální národy netrpí typickou evropskou fobií z osobního kontaktu s cizími lidmi. Osobní „bublina“ Asijců je menší nebo žádná. To ostatně v extrémně hustě obydlených zemích, jako je Bangladéš nebo Indie, vyplývá už jen z toho, jak jsou veřejná doprava či ulice všude přeplněny nekonečnými davy lidí. Luxusu v podobě velkého osobního prostoru zkrátka mnohdy není možné docílit. Z toho plyne, že vzájemný dotyk s jiným člověkem je občas nevyhnutelný a lidé jsou na kontakt méně hákliví.
Na druhé straně je v takovém prostředí samozřejmě složitější pohyb žen. V mnoha asijských zemích jsou proto ve veřejných prostorách před nežádoucí tlačenicí chráněny tak, že mají pouze pro sebe vyhrazeny speciální čekárny či vagony metra a vlaků. Cizinec-muž, který neznaje poměrů omylem nastoupí do dámského vagonu, může čekat spršku hlasitých nadávek.
I evropské návštěvnice by měly zároveň brát v potaz, že byť i jen přátelsky myšlený dotyk rukou ženy s mužem je v konzervativnějších regionech nepřípustný. Stejně jako kouření cigaret na veřejnosti nebo pití alkoholu je to například na Srí Lance nebo v Myanmaru vnímáno jako chování povětrné ženy.
V buddhistických zemích je také třeba pamatovat na doslova nedotknutelnost hlavy. Ta je vnímána jako sídlo lidské duše.
Stisk ruky je víc než smlouva
Při dosažení určité míry důvěry může být evropský byznysmen v Orientu „vyznamenán“ svým obchodním protějškem přátelským dotykem. Je ale lepší ponechat iniciativu místnímu člověku a rozhodně se nedopustit prohřešku v podobě kontaktu levou rukou. V arabských zemích je podání ruky přesně odměřovaným gestem a uvádí se, že dokud byznysmen nezíská opravdovou důvěru místního obchodního partnera, může očekávat jen stisk ve stylu „leklé ryby“, aby si například ctihodný šejk nezadal. Naopak pevný stisk ruky v pokročilé fázi jednání může prý signalizovat pevnější záruku než podepsaná smlouva na papíře.
Podepřený loket vyjadřuje úctu
V jihoasijských zemích a ojediněle i v českých obchodech vedených asijskou komunitou může návštěvník zaznamenat drobné gesto, které v evropském kultuře není používáno. Typicky doprovází rozměnění peněz při platbě větší bankovkou. Když prodavač vrací peníze zákazníkovi, někdy podepře nataženou pravou ruku s bankovkami svou levačkou. Gesto vyjadřuje úctu k zákazníkovi. Někdy ho prodavač umocní mírným úklonem hlavy nebo lehkým úsměvem.
Špinavá ruka se nakonec začne velmi hodit
Jakkoli může zpočátku princip „nečisté“ levé ruky působit jako předsudečný a matoucí, brzy evropský byznysmen s překvapením zjistí, že jde vlastně o velmi praktický zvyk. Zdaleka totiž nejde jen o užití levačky na toaletě, jak se obvykle traduje v cestovatelských průvodcích. Bekhend přijde ke slovu při všech úkonech, kde se člověk dostává do kontaktu s nečistotou. Levou použije třeba při obouvání bot. Při oprášení kalhot, které si umazal na ulici. Na chycení držadla v autobuse. Při vyhození odpadků do koše. Při otevírání dveří, na jejichž kliku už ten den sáhly stovky lidí. A tak dále. Podvědomé vymezení levačky pro tento typ úkonů přejde rychle do krve a zautomatizuje se.
Právě v zemích indického subkontinentu, které se v posledních letech propadají do stále větší špíny, všudypřítomného nepořádku a až apokalyptického znečištění životního prostředí, je dvojnásob potřeba uchovat si aspoň jednu čistou ruku a ubránit malou oázu osobní hygieny.
Další impulz k většímu důrazu na hygienu dal příchod koronavirové pandemie. Takže vyhradit si jednu ruku na ty méně hygienické úkony, to se koneckonců hodí i po návratu z obchodní cesty zpátky do Evropy. Jen samozřejmě nikde není psáno, že to nutně musí být zase ta v historii už tolikrát ukřivděná levačka.
Tomáš Stingl
