Diplomatické napětí, které zavládlo v česko-ruských vztazích kvůli skandálu s výbuchy ve Vrběticích, hrozí přerůst i do oblasti byznysu. Některé české podniky se mohou kvůli roztržce dostat do problémů.
Ruská federace je v současnosti na seznamu českých exportních cílů dvanáctou zemí co do objemu vývozu. V roce 2019 tam české podniky vyvezly zboží za necelých 99 miliard korun. To je zhruba jen dvouprocentní podíl na celkovém české exportu a například podobný vývoz, jaký míří z Česka do malé Belgie. Co se týče importu, přiškrcení kohoutků u plynu a ropy nejspíš nehrozí. Omezení dodávek by poškodilo hlavně samotné Rusko.
Na útlumu vzájemného obchodu se podepsaly ekonomické sankce, které začala Evropská unie uplatňovat od roku 2014 v reakci na ruskou anexi Krymu a sestřelení civilního letadla proruskými separatisty na východě Ukrajiny. Rusko zareagovalo protisankcemi například na dovoz potravin. Obchod komplikují také mnohé byrokratické překážky třeba v oblasti certifikace nebo zakládání filiálek v Rusku. Celkově tak vzájemný obchod zažíval slabší časy už před nynější diplomatickou roztržkou. „Ke svému historicky rekordnímu obratu z druhé poloviny roku 2013, kdy byl takřka 25 miliard korun měsíčně, se jen tak nevrátí,“ konstatuje Lukáš Kovanda, člen Národní ekonomické rady vlády.
Podle ekonoma společnosti UniCredit Bank Jiřího Poura je navíc ve statistice vývozu potřeba zohlednit jen přidanou hodnotu, která ve výrobních řetězcích reálně vzniká na českém území. Ruský vývoz tak podle ekonoma generuje asi 0,9 procenta českého HDP. „Makroekonomický dopad potenciálních ruských obchodních sankcí tedy není zanedbatelný, ale na druhou stranu není ani nijak dramatický,“ míní Jiří Pour.
Doplatit by mohla Škoda Auto či skupina PPF
Jaké zboží na východ míří? „Česko do Ruska ve velkém vyváží například autodíly, motory a další příslušenství aut, karoserie, elektroniku, ovšem také třeba kočárky nebo hračky. Celkově však vývoz do Ruska není až tak zásadní,“ říká Lukáš Kovanda. Exportéři se tam ale nyní podle něj budou moci ve zvýšené míře setkat s úřední šikanou nebo jinými ústrky.
| Rok | 2015 | 2016 | 2017 | 2018 | 2019 |
| Vývoz z ČR do Ruska | 3,2 | 3 | 3,5 | 4.1 | 4.3 |
Mezi značkami, které by mohly doplatit na případný organizovaný nebo i spontánní bojkot ruských zákazníků, patří na prvním místě automobilka Škoda Auto, která má dokonce přímo v zemi v rámci koncernu Volkswagen továrnu ve městě Kaluga. V oboru automotive jsou v Rusku aktivní i společnosti Brano nebo Brisk Tábor. Rozsáhlé obchody má v Ruské federaci skupina PPF, pro kterou je napětí v česko-ruských vztazích v krátkém čase další ránou po nedávné tragické smrti šéfa skupiny Petra Kellnera.
Mezi další české společnosti, které jsou v Rusku aktivní i v dodávkách investičních celků, patří firmy Farmtec, Chemoprojekt, PSG International či Unistav. „Lze očekávat, že nyní dojde k určitému ochlazení poptávky ze strany ruské klientely. K fatálnímu zastavení bilaterálních obchodních vztahů ale nedojde,“ míní Marcela Hrdá z poradenské společnosti Moore Czech Republic.
Celkově vzájemný obchod zažíval slabší časy už před nynější diplomatickou roztržkou. Ke svému historicky rekordnímu obratu z druhé poloviny roku 2013, kdy byl takřka 25 miliard korun měsíčně, se jen tak nevrátí.
Obchodní význam Ruska ovšem nelze vnímat jen přes jeho vnitřní poptávku. Země je totiž přirozeným rozcestníkem i pro obchod s další desítkou postsovětských zemí, zejména těch, kde žijí významné ruské menšiny. To se týká například Kazachstánu nebo Běloruska, což jsou země s ruským trhem velmi silně provázané.
V obchodu s ropou a plynem šlapou Rusku na paty Ázerbájdžán i Spojené státy
V oblasti dovozu z Ruska do Česka je situace podstatně přehlednější. Jasně dominuje ropa a plyn. V roce 2019 byl celkový import asi za 67 miliard korun. Loni propadal, protože během pandemie spotřeba pohonných hmot znatelně poklesla. Česko i Evropská unie jako celek se navíc dlouhodobě snaží diverzifikovat nákup ropy a plynu, aby klesala závislost na Rusku a tím i riziko politicko-ekonomického vydírání. „Naše surovinová závislost na Rusku je dlouhodobě neudržitelná, ale pro její řešení je nutný politický i podnikatelský konsenzus a dlouhodobý investiční plán,“ říká Marcela Hrdá.
Českou spotřebu ropy a plynu pokrývá Rusko v současnosti z poloviny. Stále se ale zvyšuje hlavně dovoz z Ázerbájdžánu, který dosáhl v roce 2019 už čtvrtinového podílu. Díky boomu těžby z ropných břidlic bleskově roste také dovoz ze Spojených států, které se s 12 procenty vyšvihly na třetí místo pořadí a předstihly v seznamu dodavatelů čtvrtý Kazachstán.
Putin „by se musel zbláznit“
Rusko si je rostoucí konkurence vědomo. Zároveň se při nedávných propadech ceny ropy a globální spotřeby ukázalo, jak moc jsou ruské veřejné finance zranitelné, pokud dojde k výpadku příjmů z prodeje fosilních paliv. Že by země nyní chtěla na Česko a potažmo EU tlačit snižováním dodávek, to je tudíž vysoce nepravděpodobné. Rusko by potrestalo hlavně samo sebe.
„Takovým vyhrocením probíhajícího střetu by se Kreml jenom střelil do nohy. Rubl by prudce oslabil. Investoři tedy něco takového ani trochu nečekají. Vědí, že aby se tak dělo, Putin „by se musel zbláznit“. Jedna z posledních věcí, jež je teď v ruském pragmatickém zájmu, je připravit se o miliardy z vývozu energetických surovin,“ uvádí Lukáš Kovanda. „Moskva by omezením takových dodávek ze sebe udělala nespolehlivého dodavatele, což by jen nahrálo jejím rivalům, včetně Spojených států, které by rády do Evropy dodávaly mnohem více plynu ve zkapalněné podobě.“
Situaci také komplikuje jedna divoká karta – projekt plynovodu Nord Stream 2, který je už skoro z 95 procent hotov a jímž má proudit ruský plyn do Německa. To je za spolupráci na tomto projektu některými dalšími zeměmi kritizováno za sobecký přístup.
Tím spíš si nyní Kreml nemůže dovolit nějaké excesy v dodávkách. „To, poslední, co nyní bude chtít Putin učinit, je ukázat se coby nespolehlivý dodavatel. I v Německu samotném by pak třeba zesílily hlasy po skoncování s Nord Streamem 2. Rusko by tedy v této zjitřené době ztrátou ekonomického pragmatismu přišlo o miliardy za export surovin a ještě k tomu ohrozilo „deal“, na kterém mu extrémně záleží,“ shrnuje Kovanda.
Současné napětí mezi Ruskem a Evropskou unií by tak přinejmenším z ekonomického hlediska neměla chtít ruská strana příliš vyhrocovat. Zatím se asi bude licitovat spíš jen počtem vyhoštěných diplomatů.
Tomáš Stingl
